Projekt žákovských výměn “Spolu na praxi! “

Rodina u které jsem byl ubytovaný byla velice pohostinná, laskavá a naprosto úžasná, stejně jako”můj výměnný žák” Sebastian, který je velice komunikativní, jak v němčině, tak v angličtině. Dozvěděl jsem se od něho spoustu zajímavých věcí o bavorsku, například o jejich typickém dialektu – gema – gehen wir (pojďme), gemahuam – gehen wir nach Hause (pojďme domů), famahuam – fahren wir nach Hause (pojeďme domů), Oachkatzlschwoaf – das Eichhörnchen (veverka). Hned první den jsem si všiml velice krásně upravených zahrad ohraničených nízkými ploty. Rodina bydlela v menší vesnici asi 9 km od Landshutu, všichni sousedé a kolemjdoucí se navzájem zdravili i na celkem velké vzdálenosti, když na sebe třeba jen viděli za zahrad. Bylo ale moc hezké vidět to, samozřejmě s velice používaným bavorským pozdravem Servus!. Společně s druhou výměnnou dvojicí jsem podnikli večerní procházku historickým středem Landshutu a poseděli v prý velice oblíbené zmrzlinárně. S rodinou jsem často sedával u nich na terase, kde jsme si povídal a i večeřeli. Byli velice vděční za Němčinu z mé strany, i když angličtiny bylo samozřejmě také celkem dost. Mluvili na mě převážně německy, když šlo o složitější věty tak v angličtině. I když nejsem v Němčině ještě na dobré úrovni, vždycky jsem dokázal z aktuální situace porozumět a dokonce jsem i použil nějaké fráze, které jsem od nich pouze slyšel – jen jsem je zopakoval nebo jsem použil minulý čas, který jsme se ještě neučili, samozřejmě už jsem ho párkrát poznal, ale stačilo mi poslechnout si otázku od Sebastiana a pak už jsem to jen zopakoval do odpovědi. Sebastian mě i tak trochu jeden večer zkoušel učit jeden minulý čas a celkově mě poslouchal, jak mluvím, někde mě opravil, ale chválu mi u některé gramatiky nevynechal. Poznal jsem, že se člověk v prostředí toho jazyka opravdu učí! V sobotu jsme podnikli výlet vlakem do Mnichova, navštívili Deutsches Museum a Englischer Garten, která byla opravdu obrovským parkem pro obyvatele Mnichova, na odpočinek a zábavu. Stejně jako Landshutem, tímto parkem protékala řeka Isar, v zadní části parku na této řece mohli lidé surfovat, to jsem viděl snad poprvé v životě! Dále jsme procházeli v Mnichově Dvorskou zahradu Hofgarten, až jsme došli na snad nejznámější náměstí v Mnichově – Marienplatz, na kterém stojí radnice Neues Rathaus. Zde jsme měli rozchod, kde jsme si dále prošli centrum Mnichova. Sebastian tvrdí, že Mnichov není až tak bavorský, že prý se mu i vyhýbá jejich nářečí. Čekal bych, že Mnichov je metropolí Bavorska, ale tak když se zamyslím, bydlí zde asi i hodně národů a stěhuje se tam nejspíš spoustu lidí ze všech koutů Německa, čímž se ta mluva nejspíš redukuje a zobecní.  Po večeři tam k nim na návštěvu přišli sousedi, zůstal jsem tam s nimi sedět a měl jsem možnost poslouchat bavorský dialekt v celé své kráse, samotný Sebastian mě na to upozornil, ať nastražím uši a zaposlouchám se. V neděli se rodina chystala do kostela, kam jsem měl jít s nimi. Sebastian mi říkal, že jeho sestřenice bude mít společně s ostatními dětmi v kostele jakýsi křesťanský obřad, na který přijde jeho celá rodina a spousta příbuzných. Paní maminka byla oblečená v typické bavorské sukni, pan tatínek zase v typických bavorských kožených kraťasech. Byl jsem z toho trochu vystrašený, ale Sebastian mě uklidnil, že to bude dobré a nemusím mít strach z toho velkého množství lidí. Pro mě bylo celkem zajímavé slyšet v kostele němčinu i když do něho pravidelně nechodím, snažil jsem se porozumět a něčemu jsem opravdu sem tam i dokázal porozumět. Vím, že tam děti odsouhlasili jakýsi slib, Sebastian mi říkal, že na vesnicích se víra dodržuje a jsou k tomu vedeny i děti. Po celém hodinovém obřadu v kostele se rodina chystala i se svými známými na oběd, do jedné, celkem dost typické bavorské hospody. Snad každá vesnice, kterou jsme projeli měla svojí honosnou májku, i tradice se tu dodržují. Nečekal jsem to, ale poznal jsem tolik příslušníků z jejich rodiny, že to není ani snad možné. Mluvilo se tam pouze Německy a když se mě na něco někdo zeptal, překvapivě jsem rozumněl a pochopil. Bavilo mě poslouchat, jak se všichni spolu baví, snažil jsem se porozumět rozhovorům u stolu, někdy jsem to i dokázal. Oni už ani snad neřešili, že je u nich Čech na výměnném pobytu. Do jejich rodinného života jsem byl opravdu zcela zapojený. První cesta do školy byla dlouhá, v Landshutu byly všude zácpy, navíc se neustále v ulicích něco opravovalo, a tak se tam tvořily kolony. Museli jsme najít místo na parkování, do školy jsme navíc přišli hodně pozdě. První den ve škole byl celkem dost zvláštní, oblékli jsme se do pracovního a šli jsme do dílen. Vzal si nás do režie jeden německý žák, který nám vysvětloval a ukazoval v angličtině, co dělá a my jsme mu s tím mohli pomáhat. Označili jsme otvory do kovových součástek a pak je vyvrtali. Stačilo se pouze německy zeptat, jestli bych si mohl dojít na záchod, kde je, a v tu ránu byl moc rád za němčinu. To jejich nadšení mě opravdu moc nabudilo snažit se mluvit hlavně v němčině a když nevím, tak to aspoň míchat s angličtinou, což je taky celkem dobré. Ve škole měli velice dlouhé přestávky, při kterých mohl člověk na jídlo do bufetu, jít ven a nebo i opustit školu, což se u nás vůbec nesmí. Přestávky nebyly tak časté, ale velice dlouhé. V bufetu jsme si ke svačině dávali preclíky s máslem, ty znám jsou moc dobré, také jsme šli třeba i do města. Ve škole jsme začali pracovat na kovovém přívěsku domino. Tento výrobek zabral celkem dost času, nebylo lehké pracovat s takovými velkými stroji, které tam v těch dílnách měli, byl to i celkem oříšek, když nám vysvětlovali, jak se s tím pracuje a co máme dělat. Párkrát jsem byl vždycky mimo, ale naštěstí jsem většinou vždy pochopil. Chtělo to celkem i dost manuální zručnosti, ale zvládali jsme to. Pak jsme si také vyrobili pomůcku na otevírání flašek od piv a současně je to také pomocník na uvolnění nákupního vozíku. Člověk by neřekl, kolik je práce s takovou jednou domino kostkou nebo tak malým kovovým pomocníkem. Vystřídali jsme tam dost strojů, na kterých jsme vše opracovávali, řezali nebo vrtali. Velká práce byla i se samotným závěrečným dočišťováním našich výrobků, ale myslím, že se povedly! V jeden den jsme ve škole byly jen dopoledne a pak jsme šli na hrad Burg Trausnitz, který stojí nad městem. Byl zde opravdu krásný výhled na celé město a okolí, řeku Isar, historické jádro města společně s Martinskirche s druhou nejvyšší cihlovou věží na světě – 130,1 metrů! Navštívili jsme zde jakési muzeum různých nasbíraných historických předmětů, které bylo v hradě. Měli jsme také prohlídku hradu, která byla v Němčině, sice jsme dostali průvodce v Angličtině, ale to jsem nechtěl číst, protože bych z toho stejně nic neměl, a tak bylo lepší poslouchat tu Němčinu a překvapivě to bylo srozumitelnější, než jsem čekal. Nerozumněl jsem všemu, ale minimálně půlce z toho ano. Myslím, že jsem z toho měl i víc, než to co bych pochytil v tom anglickém průvodci, protož nebylo moc možné to číst v té rychlosti. Skoro každý večer jsme s rodinou hráli hry, nejvíce hru, která se podobala aktivitám, byla to obrovská legrace a navíc to bylo také úžasné, poznat tu němčinu i takhle v zábavné podobě. Sebastian mě i dvakrát vzal na procházku s jejich pejskem, kde se šlo směrem k lesu a podél řeky Isar. Rozuměli jsme si spolu moc dobře, bavili jsme se o architektuře, historii a všem možném, co nám přišlo na jazyk. Jeden večer jsme věnovali hře, v podobě kartiček, které byly plné bavorských slovíček a já jsem měl hádat význam slovíčka, několikrát jsem se i dokonce trefil. Koukali jsme i na jedno video, kde byly dvě paní a porovnávali standardní Němčinu s bavorskou Němčinou. Jeden večer se i grilovalo a Sebastianovo tatínek pozval svého kolegu z práce, který pochází z Bonnu poblíž Kolýna nad Rýnem, ten mi řekl, že jen v bavorsku jsou takhle strašně pohostinní lidé, jako rodina, u které jsem byl ubytovaný. Poznal jsem Sebastianovu přítelkyni a také jeho sestru, obě dvě byly tak moc milé a komunikativní. Myslím, že jsem dokonce přibral i pár kilo (:. U nich se člověk přímo narve až k prasknutí! Ale Sebastianovo maminka udělala k večeři bavorskou specialitu – něco na způsob utopenců, akorát, že to bylo na plátky, pak také udělala vepřovou pečeni, kterou jsem měl i v té bavorské hospůdce, k tomu houskový knedlík – ten byl kulatý, což byl i v té hospodě (klasické jako my asi nemají), brambory, zelenina a také červené zelí – Blaukraut, což je prý také bavorské označení pro červené zelí: Sebastian uznal, že nechápe, proč tomu říkají modré zelí, když to má mnohem blíže k červené, ale oba dva jsme se shodli, že je fialové. Jeden večer byly k večeří i Käsespätzle. Vše bylo moc dobré! Například jejich mléko chutná o moc lépe, než to naše. Předposlední den jsme po škole, odpoledne jeli do Regensburgu, pršelo nám, ale tak já jsem ráno Sebastianovi  říkal, přeci jedeme do REGENsburgu ! Zde jsme navštívili muzeum Haus der Bayerischen Geschichte – expozici Bayerisch-Tschechische Landesausstellung, “Barock! Bayern und Böhmen”. Muzeum bylo z období Baroka, o společné historii Bavorska a Čech, přece máme k sobě velice blízko! Bylo to moc hezké, až na nějaká chybná označení měst na mapě a planý požární poplach. Po muzeu jsme šli centrem města, kde jsme mohli vidět památky po Římanech a prošli pod dómem Regensburger Dom. Poté jsme poseděli v dobré kavárně. Poslední den byl pro mě celkem smutný, u rodiny to bylo tak moc úžasné a se Sebastianem také! Naposledy jsem jel cestou z jejich vesnice do Landshutu kolem řeky Isar a jaderné elektrárny Kernkraftwerk Isar, která byla prý jako jedna z posledních tří elektráren v Německu, vyřazena z provozu asi před necelým měsícem. Poslední den jsme šli do divadla v Němčině, kde byli také ostatní žáci ze školy. Bylo to celkem těžké na pochopení a Němčina zde byla o dost složitější, ale bylo to vcelku zajímavé. Z Bavorska se mi nechtělo odjéct, byl to velice krásný týdenní výměnný pobyt s tou nejúžasnější německou rodinou a myslím, že lepšího žáka na výměnu jsem nemohl dostat. Sebastian mi neustále povídal spoustu zajímavých věcí, mluvil na mě krásnou srozumitelnou Němčinou, pomáhal mi, byl laskavý, starostlivý a neutále za mě platil, byl prostě úžasný! Vše to bylo tak moc krásné a úžasné! Jsem tak moc rád za tu možnost, nové zkušenosti s jazykem a lidmi.

Nyní už mi nezbývá nic jiného, než mu to vše oplatit a udělat mu krásný pobyt v Plzni. Už máme plně rozjetý plán (;

Těšíme se na něho v pátek a na společné zažitky s ním!

Karel Kloboučník